Totální endoprotéza je tvořena třemi částmi – dříkem, který je fixován do stehenní kosti, jamkou, která nahrazuje původní acetabulum, a hlavičkou. Každá z částí se vyrábí v různých typech a velikostech.

Výrobců endoprotéz je několik. Typ použité endoprotézy závisí na mnoha okolnostech – věku, hmotnosti, kvalitě kosti, anatomickým dispozicím, aktivitě pacienta, zvyklosti pracoviště.

První pokusy o artroplastiku spadají do počátku 20. století. Při prvních operacích se používaly biologické materiály -  živočišné membrány, slonová kost či zlaté destičky. Ve špatných podmínkách asepse bez použití antibiotik však operace měly velmi malou  naději na úspěch. Převratnou novinkou byla kovová čepička dle Smith-Petersena z roku 1939.  Skutečným přechodem k totálním náhradám kyčle byla až v roce 1946 částečná čepová cervikokapitální endoprotéza z polymetakrylátu  (dřík byl vyztužen kovovým jádrem). Tento pokrok bratří Judetů následovala řada podobných typů cervikokaptitálních náhrad, v roce 1957 byla implantována první náhrada acetabula. Za moderního řešitele totální náhrady kyčelního kloubu je celosvětově uznáván britský ortoped Sir John Charnley, který na konci 50. let minulého století přišel s revoluční  technikou kovového dříku a  polyethylenové jamky, komponenty byly cementované metakrylátem. Jeho typ endoprotéz je v určitých modifikacích používán dodnes s prokazatelně nejlepšími dlouhodobými výsledky. V tehdejším Československu se o zavedení totálních náhrad kyčelního kloubu velmi zasloužil profesor Čech.

Současné dříky se vyrábějí z titanu nebo slitiny chrom-kobaltu, vyrábějí se v různých tvarech. Jamka může být z vysokomolekulárního polyethylenu, nebo může mít titanový plášť s polyethylenovou, keramickou nebo kovovou vložkou. Hlavičky jsou vyrobeny buď z kovu nebo keramiky, jejich povrch je hladce leštěn k dosažení co nejmenšího tření v jamce.  Materiály mají vysoké nároky – biokompatibilitu, odolnost proti opotřebení, korozi a otěru, dostatečnou mechanickou pevnost, pružnost.

K fixaci cementovaných komponent je používán kostní cement – polymer, dnes nejčastěji používaný polymethylmetakrylát (PMMA). Cementované endoprotézy dovolují pacientovi časnou zátěž, jejich pevnost je maximální hned po implantaci. Jsou vhodnější u osteoporotické kosti.

Historie necementovaných náhrad je kratší, objevují se od konce 70.let 20. století, kdy selhávání cementovaných endoprotéz bylo často dáváno za vinu kostního cementu. Vyvíjely se implantáty, u kterých mohlo dojít k vrůstání kostních trámců do povrchové vrstvy endoprotézy. Necementované náhrady mají speciálně upravený povrch pro integraci s kostí, po implantaci vyžadují určitý čas  k vytvoření pevného spojení materiálu s kostí.  Náhrady, kdy je jedna z komponent cementovaná a druhá ne, nazýváme hybridní endoprotézy.

Totální endoprotézy kyčle jsou obecně velmi úspěšné operace, ulevující pacientům od bolestí, zlepšující mobilitu, rozsah pohybů a umožňující vykonávat běžné aktivity. Přesto může docházet k selhání či opotřebení komponent a nutnosti reoperace – reimplantace. Životnost závisí na mnoha okolnostech – aktivitě pacienta, celkovém stavu, hmotnosti, kdy u pacientů s nadváhou je zřejmé vyšší procento selhání, správném umístění implantátu.